PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mám rád nenápadné desky, které klamou tělem. Mám rád díla, která vás dokážou zaujmout hned napoprvé, ale přesto to na nějaké hluboké zalíbení nevypadá, aby se však časem pozitivní pocity už jen prohlubovaly a přerostly tak v regulérní lásku. Mám rád hudební nahrávky, které jsou jako přitažlivá žena, jejíž sexappeal nespočívá v lascivním zevnějšku, nýbrž v rafinovaných detailech a přirozenosti. Přirozenost. To je asi to první slovo, které se vkrádá na mysl poslechem pátého alba newyorkských THE NATIONAL. I ono dokáže nepředstíraným výrazem vzbudit mnohé sympatie a vyžádat si tak častou potřebu jeho společnosti. I ono se navenek tváří jako obyčejná kolekce příjemných rockových písní a přitom stačí jeden pozornější pohled a veškerý jeho pestrý a bohatý život začíná vyplouvat na povrch.
Dvě bratrské dvojice v řadách jednoho uskupení jsou celkem ojedinělý jev, což koneckonců a naštěstí platí i pro jejich hudební produkci. Zatímco předchozí album „Boxer“ z roku 2007 zahrálo na ostřejší a syrovější strunu, letošní novinka posouvá výrazivo THE NATIONAL někam do sfér poklidnějšího přemýšlivého rozjímání, aniž by však muselo dojít na zradu (indie)rockových kořenů. Američané jen poněkud zvolnili tempo, přiškrtili kohoutek rockové agrese a do popředí se tak výrazněji dostává náladotvorná složka jejich hudby. Jednotlivé písně pak nejvěrněji charakterizuje, pravda poněkud krkolomně vykonstruovaný, přívlastek „radostná melancholie“. Jejich aranžmá nevynikají komplikovaností ani přehnanou členitostí a naopak si bohatě vystačí se zvukem základních rockových nástrojů, které jemně šperkují všelijaké vkusné doplňky. Takže pak časem po piáně, či různých smyčcových nástrojích nepřekvapí ani užití zlámaných beatů („Little Faith“).
Tak trochu letargicky působící vokál Matta Berningera je právě jedním z těch znaků v úvodu recenze zmiňované nenápadnosti „The High Violet“. Hlouběji posazený hlas jakoby zpočátku jevil jen minimum emocí, ale to je jen prvotní a velmi nepřesný dojem. Písně jako „Afraid Of Everyone“, „Runaway“, na albu možná nejzdařilejší a nejsvižnější „England“ anebo závěrečná ukolébavka „Vanderlyle Crybaby Geeks“ vás svým náladotvorným nábojem prostě musí chytnout za srdce. Se zařazením takto poskládané křehké hudební mozaiky to pak může vypadat tak, že když jí pojmenujeme indie rockem anebo pokračovatelkou americké písničkářské tradice, tak ani jednou to nebude rána vedle. Z toho prvního si pětice stále ponechává rockový feeling a atmosféru newyorské garáže, z toho druhého pak plnými hrstmi nabírá schopnost bez zbytečného patosu sdělit neveselé příběhy jednotlivých písní.
Těžko nějak jednoduše vyjádřit, co mi na „High Violet“ imponuje nejvíce. Může tím být nenucenost a lehkost, s jakou THE NATIONAL servírují krásné písně přímo na stříbrném podnose. Může tím být až neuvěřitelná univerzálnost jejich hudby, která se dá lehce konzumovat jak pro nenáročný, tak i pro soustředěnější požitkářský poslech. Může tím být výše zmiňovaná neokázale prezentovaná vášeň pro sdělení svých vnitřních pocitů a prožitků. Vším dohromady pak dokáže být obsah tohoto alba velice blízkým partnerem širokému spektru posluchačů bez ohledu na to, jak náročný přístup k poslechu hudby volí.
Podmanivá kolekce emotivních písní, která se jen tak neoposlouchá.
8,5 / 10
Matt Berninger
- vokály
Aaron Dessner
- basa, kytara, klávesy
Bryce Dessner
- kytara, klávesy
Bryan Devendorf
- bicí
Scott Devendorf
- basa, kytara
1. Terrible Love
2. Sorrow
3. Anyone's Ghost
4. Little Faith
5. Afraid Of Everyone
6. Bloodbuzz Ohio
7. Lemonworld
8. Runaway
9. Conversation 16
10. England
11. Vanderlyle Crybaby Geeks
Trouble Will Find Me (2013)
High Violet (2010)
The Virginia (EP) (2008)
Boxer (2007)
Alligator (2005)
Cherry Tree (EP) (2004)
Sad Songs For Dirty Lovers (2003)
The National (2001)
Vydáno: 2010
Vydavatel: 4AD
Stopáž: 47:36
Produkce: THE NATIONAL
Studio: Aaron's garage, Brooklyn (USA)
Všetci kolegovia majú pravdu. Ja síce v hudbe THE NATIONAL počujem aj ozveny "umelohmotných" osemdesiatych rokov (respektíve ich prechodu do 90s), vôbec to však nevadí - britsky znejúci Američania THE NATIONAL na "High Violet" ukazujú ako robiť civilnú, osobnú a príjemnú hudbu s unikátne "lenivou" atmosférou bez nutnosti uchýliť sa k akýmkoľvek kompromisom.
Súčasná "indie" scéna nestojí za veľa. Možno patríte medzi šťastlivcov, ktorí sú schopní vydržať počúvať napríklad také Rádio_FM bez toho, aby ich najneskôr do hodiny nezačalo niečo poriadne iritovať. To máte fajn. Nemusíte čupieť niekde v rohu, kým sa preženie tá hrozná vlna elektronikou (alebo skôr elektrinou) kopnutých bizarností, o ktorých ste do poslednej chvíle presvedčení, že tie hrozné umelohmotné osemdesiate roky musia snáď parodovať a tí otrasne nudní speváci v tom štúdiu stoja snáď za trest.
A potom je tu sem tam, z času na čas, kapela ako THE NATIONAL. Súčasná, zaujímavá, schopná prinášať novinky, z ktorých cítiť... život, čokoľvek, skrátka z ktorých je cítiť niečo iné než len napasované legíny s buľvou v rozkroku vypchatou gučou vaty. "Folkovo" úprimná, bez toho, aby bola trápna a nezaujímavá, navyše s textami, ktoré stojí za to prečítať si.
"High Violet" je nádherný, strojom písaný, papierový samizdat v ťažkých umelohmotných časoch.
Môžu byť z Brooklynu alebo z Ohia, no na prvý pohľad vyzerajú ako utiahnutí britskí džentlmeni – apatickí, chladní, s nepochopeným zmyslom pre humor. Už dvadsať rokov pracujú v tej istej firme, s tými istými otravnými kolegami. Zvykli si, že návrat domov páchne ako tá istá studená večera. Predsa len, oveľa horším sa pre nich stal rutinný sex s manželkou – pretože náklonnosť k nej pramení asi už len z úcty k deťom a k panovačnej matke. A pretože každý z nich má hlboko vnútri strach zo zmeny, nech už by pre nich znamenala čokoľvek.
Trpia krízou stredného veku, poruchami osobnosti, sužujú ich depresie a pre večné starosti nezaspia bez dávky alkoholu. Antihrdinovia z „High Violet“ nemajú závratnú kariéru a v živote ich nestretlo ktovieaké šťastie. Texty rozprávajúce ich osud sú veľkou súčasťou úspechu THE NATIONAL – ľudský rozmer nahrávky, zachytený v drážkach CD bez trápneho pozlátka a pomerne rafinovane, výborne dopĺňa hudobný prejav Američanov.
THE NATIONAL znejú celkom jednoducho. Skôr ako začnete naplno vnímať uhladenú inštrumentálnu stránku albumu, si vás okolo prsta omotá sugestívny hlboký spev Matta Berningera. Ten si zachováva potrebnú dávku dôstojnosti v každom okamihu „High Violet“ – k prehnanej teatrálnosti sa neuchýli ani v prípade, keď sa v „Sorrow“ vyznáva z celoživotného smútku – a sú to práve decentné štruktúry skladieb, ktoré mu dovolia naplno vyniknúť. Na druhej strane, to, čo znie na ich jednotlivých plochách častokrát takmer stopercentne, skĺza v rámci jedenásťčlenného celku k drobnému stereotypu – magickému, no potierajúcemu niektoré inak silné momenty. Občas mám pocit, že si piesne z „High Violet“ oveľa viac vychutnám samostatne. Aj tak chcem dať 8,5.
Najlepšie skladby: England, Bloodbuzz Ohio, Sorrow, Conversation 16
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.